V obležení sršňů

Fakt narovinu přiznávám, že to, jak jsem se vyděsil tuto neděli večer, jsem ještě nezažil. Ono se prostě občas stává, že když balím po nočním pozorování věci do auta, naletí mi tam nějací hmyzáci. Přece jenom svítím a všude možně je to otevřený.

Když jsem ale v neděli dobalil, bylo to trošku jinak.

Sedl jsem za volant, nastartoval, nažhavil vyhřívaný sedačky (vynález milénia!), pořádně vosolil topení, začal si chystat kávičku v Outinu (vynález galaktického roku!!!) a jal se psát paní Hvězdářové, že za okamžik vyrážím.

Jenže vyrazil tak akorát sršeň, který s bzukotem odpovídajícím nas*ané helikoptéře začal bušit do palubovky. No jako lekl jsem se, anžto sršně fakt nemusím, ale zachoval jsem klid. S rozvážnou hlavou jsem ho poslal do zádele a plynulým pohybem jsem otevřel dveře našeho astrovozu.

Ale na to už čekal sršňův kámoš, kterej mi okamžitě proletěl okolo hlavy a začal lítat okolo světýlka řidiče. Přiznávám, že z auta už jsem vypadl opravdu rychle. Avšak v panice jsem zapomněl zabouchnout dveře a toho využila další parta, která okamžitě vyrazila na žihadlovou párty v naší Caddyně.

Jo tak to už jsem fakt nedával.

Opravdu jsem neměl tušení, jak se situací naložit. Sršni byli divocí, a i přes písemnou žádost odmítali opustit palubní prostor. Vážně jsem začal zvažovat, že auto i s astrovýbavou odepíšu a holt se projdu těch 250 kiláků domů pěšky.

Ale paní Hvězdářová mě na dálku povzbuzovala a radila, protože já nebyl schopnej dát dohromady plán na exodus blanokřídlé přesily.

Inu první krok byl vypnout motor (jo, nechal jsem klíčky v zapalování) a pozhasínat světla. Zhasnout to rukou však nebylo možný. Naštěstí mám kufr plný rozličného vybavení, a tak jsem vytáhl stativ od dalekohledu, vysunul jednu nožku a tou zhasnul světýlko, kde právě probíhal sršní grupáč. Hmyzí bandu to nechalo v klidu a přesunuli se na palubovku, která jim oznamovala, že jsou otevřené dveře u řidiče.

Na doporučení paní Hvězdářové, které jsem se v pravidelných intervalech hlásil, jsem rozsvítil čelovku a pohodil ji nedaleko auta. Mělo to dvojí účinek – jednak to nalákalo nové sršně a jednak to jednoho vyhnalo ven. Čtyři zůstali.

Jednoho se mi podařilo přesvědčit, aby nalezl na stativ a pomalu jsem ho vyhodil. A pak bylo ticho. Auto vypadalo prázdné, tak jsem do něj naskočil a okamžitě odjel z epicentra.

Jenže furt tam tři zůstali!

Povzbuzen úspěchem jsem je opět zkoušel nalákat, ale tentokrát jsem už přestal být diplomatický.

Jeden vylezl dobrovolně. Druhýho jsem vylákal světlem telefonu. Třetí skončil nabodnutý na trojnožce.

To už snad bylo všechno, auto prázdný. Odjel jsem ještě o kus dál a pěšky se kajícně vydal pro čelovku, která ležela na poli jako lákadlo. Naštěstí to ty sršně přestalo bavit a byla tam osamocená.

Jako solidní zážitek, co vám budu říkat. Probralo mě to víc než trojitý espresso a trenky už jsem si stejně chtěl pořídit nový.