Proč Lucie noci upije a dne nepřidá?

Já jsem tudle pranostiku nikdy moc nepobíral, a ona je to přitom taková krásná astronomická perlička. Schovává se v ní Keplerův zákon, přiblížení k periheliu a sklon osy zemské rotace vůči Slunci. Ani byste to neřekli, že?

Nejdřív je třeba si říct, co se to vlastně děje s naší planetou. Začneme pozvolna.

Jistě jste si už povšimli, že se nám střídá den a noc. Ráno nám vychází Slunce na východě a zapadá na západě, protože se nám Země otáčí. Od západu na východ, pro pořádek.

Jenže ono to sluníčko nevychází pořád stejně. V létě ho najdeme hooodně k severu a na obloze se drží dlouho, zato v zimě se jen tak líně zhoupne nad horizontem a ani nás pořádně neohřeje. Je to proto, že v průběhu roku se náklon Země vůči Slunci a tím se střídají i roční období. Trvá to od slunovratu do slunovratu.

A to furt není všecko.

Situace by byla poměrně jednoduchá, kdyby Země obíhala okolo Slunce po kruhové dráze. Ale tak to ve vesmíru nefunguje. Dráhy jsou vždy alespoň trošku jako elipsa. Tedy kruh, který někdo přisedl.

Poprvé to přesně popsal Johannes Kepler. Mimo jiné přišel i na to, že Slunce není ve středu této elipsy, ale v jejím ohnisku (o kousek vedle). A jak si tak okolo toho Slunce obíháme, mění se naše rychlost. Nejrychleji letíme tehdy, když jsme Slunci nejblíž.

Právě teď se k tomu maximálnímu fofru blížíme (nejenom kvůli vánočním shonům). Nejblíže Slunci se totiž dostaneme 3. ledna.

Teď už to jen zbývá dát všechno dohromady.

Dny se zkracují, noci prodlužují, Země na orbitě zrychluje, ale rotace zůstává stejná. A v tom je ten háček. Rotace zkrátka „nestíhá“ orbitu. Místo toho aby Slunce zapadlo dříve než předchozí den, zapadne drobátko později. O minutu, abychom byli přesní.

Lucie tedy upíjí noci.

To samé se však promítá i do východu Slunce, který se taky opozdí.

A ani dne tak nepřidá.